Porsche Typ 64 - první vůz s DNA Porsche
Porsche se v průběhu své historie podílelo na vzniku celé řady přelomových automobilů, ale jen málokterý je tak přehlížený a přitom tak zásadní, jako Typ 64. Právě tento nenápadný sportovní vůz bývá dnes označován jako vůbec první Porsche. Vznikl v dramatické době konce 30. let a stal se technickým symbolem německé vynalézavosti i národní hrdosti. Jeho příběh je ale mnohem složitější, než se může zdát.
Ve 30. letech měl Adolf Hitler jasnou představu, Německo potřebovalo lidový automobil, dostupný širokým vrstvám obyvatel. Konstrukce Volkswagenu Brouk, tehdy označovaného jako KdF-Wagen, byla svěřena Ferdinandovi Porsche. Ten však neviděl potenciál jen v praktickém rodinném voze, ale napadlo ho vytvořit i jeho rychlejší, lehčí a sportovní variantu.
Porsche doufal, že stát podpoří také sportovní variantu projektu, ale Národní odborová organizace se soustředila výhradně na masovou výrobu lidového auta. Přesto se Porsche myšlenky nevzdal. Setkal se s majorem Adolfem Huhnleinem, šéfem organizace zodpovědné za motoristický sport v Německu, a společně začali plánovat ambiciózní vytrvalostní závod z Berlína do Říma jako demonstraci technické převahy německého průmyslu. Právě pro tento závod vznikl projekt tří speciálních vozů. Oficiálně byly z politických důvodů označovány jako KdF-Wagen, financované Volkswagenem, ale v dílnách Porsche nesly označení Typ 64.
Model byl na svou dobu mimořádně pokrokový. Měl lehkou hliníkovou karoserii, zakrytá kola s odnímatelnými panely a aerodynamický tvar karoserie, což bylo na konci 30. let spíše výjimkou. Protože šlo o dálkový závod, počítalo se se dvěma rezervními koly, což si vyžádalo netradiční řešení - palivová nádrž byla umístěna za sedadlo spolujezdce.
O pohon se staral čtyřválcový motor o objemu 985 cm³, vycházející z techniky Brouka, ale upravený pro vyšší výkon. Výsledkem byl lehký, kluzký a na svou dobu překvapivě rychlý závodní vůz.
Výroba tří vozů začala v létě 1939. Dostaly označení 38/41, 38/42 a 38/43. První karoserie byla dokončena pouhé dva týdny před plánovaným startem závodu, ale zároveň jen krátce před vypuknutím druhé světové války. Závod Berlín–Řím se tak díky nadcházejícím událostem nikdy neuskutečnil.
Hotový vůz si převzal vysoce postavený funkcionář Německé pracovní fronty Bodo Lafferentz. Při jedné z jízd ale havaroval a poškozený vůz se musel vrátit zpět do továrny. Mezitím byly dokončeny zbývající dva vozy, přičemž podvozek jednoho z nich byl nakonec použit pro třetí exemplář.
Bombardování Německa ke konci války donutilo Porsche přesunout výrobu do rakouského Gmündu. Jeden z vozů byl během války zničen, druhý zůstal uskladněn. Ten v roce 1945 objevily americké jednotky, které ho používaly k projížďkám, dokud se nezadřel motor. Poslední přeživší model sloužil přímo rodině Porsche a později byl prodán rakouskému motocyklovému závodníkovi Otto Matheovi.
Dnes je Typ 64 považován za duchovního předchůdce všech sportovních vozů Porsche. Nenese sice logo, které známe dnes, ale jeho konstrukce, filozofie a důraz na lehkost a výkon už jasně naznačují směr, kterým se značka vydala po válce. Jeho pohnutá historie, poznamenaná politikou, válkou i improvizací, z něj dělá jeden z nejzajímavějších a nejdůležitějších automobilů v dějinách Porsche. A zároveň připomínku toho, že i legendy často vznikají v chaosu a nejistotě.